Když si Richard Strauss vybral zvrácený příběh biblické princezny Salome a prohnal ho dekadentním sítem Oscara Wildea, vytvořil dílo, které šokovalo už v roce 1905. Nová inscenace Metropolitní opery v New Yorku, která se nyní díky přenosům dostane i do českých kin, ukazuje, že i po více než sto letech může být "Salome" děsivá, fascinující — a zároveň znepokojivě aktuální. Připravte se na večer, který není pro slabé povahy.
Německý režisér Claus Guth, známý svými psychologizujícími interpretacemi, debutuje v Met s vizí Salome, která místo orientálního exotu nabízí viktoriánskou hororovou scénu – černý panský dům, potlačené emoce a potlačované trauma. Zapomeňte na biblické hábity. Tady se Herodes promenáduje v obleku, Salome nosí černé viktoriánské šaty s bílým límečkem a scéna připomíná depresivní snový výjev z Kubrickova "Osvícení".
A hned na začátku přichází twist, který shrnuje Guthovu vizi: místo Straussova klikatého klarinetu zazní zvuk hrací skříňky, zatímco malá dívka rozbíjí panenku o zem. Ta dívka je Salome — nebo spíše jedna z nich. Během představení se na scéně objeví hned sedm verzí Salome v různém věku. Zní to jako divadelní manýra, ale výsledkem je hrůzný obraz dívky rozklížené traumatem, která si nikdy nenechala dětství pro sebe.
Guth svou koncepci žene až na hranici psychoterapie. Tanec sedmi závojů není svůdnou erotickou scénou, ale výjevem kolektivního traumatu – každá z mladších Salome předvádí moment zneužívání, kterému čelila. Vrchol? Salome rozbije sochu berana (symbol Heroda), čímž se podle Gutha "osvobozuje" — i když za cenu vraždy proroka a následného aktu nekrofílie.
Kritici se shodují: Guthova režie je vizuálně působivá, temná, promyšlená a často znepokojivá. Nejčastější pochvala? Působivá scénografie Étienna Plusse, detailní práce se světlem (Olaf Freese) a chytré využití jevištní techniky Met, které umožňuje odhalení bílé podzemní cisterny, kde je vězněn Jochanaan. Nejčastější výtka? Režie je místy těžkopádná, ne vždy srozumitelně propojená s hudební dramaturgií a některé symboly (beraní masky, projekce rozpadajících se zdí) sklouzávají do karikatury.
Hvězdou večera je bezpochyby jihoafrická sopranistka Elza van den Heever. V roli Salome podává výkon, který osciluje mezi zranitelností, zuřivostí a naprostým šílenstvím. Její hlas má potřebný kovový lesk i sílu, i když v hlubších polohách ztrácí na průraznosti a ve scénách s hutným orchestrem ji není vždy slyšet. Přesto je její závěrečný monolog, zpívaný k uťaté hlavě Jochanaana, elektrizující. V jednu chvíli Salome hlavou Jochanaana doslova posedne, jindy na ni zírá s prázdným výrazem. Divák neví, zda sleduje výjev pomsty, erotické extáze, nebo dětského zhroucení.
Dramaticky působivé je i to, jak van den Heever "pracuje" se svými mladšími já. Ty se na konci shluknou kolem ní, jako by se konečně sjednotila její roztříštěná psychika. Salome pak odchází v mlze, možná vstříc smrti, možná symbolickému vykoupení — ale sama.
Bariton Peter Mattei jako Jochanaan působí jako mystický idol – svým hlasem je monumentální, fyzicky připomíná zmučenou sochu. Jeho odmítání Salome je ostře vyhraněné a jeho kletby mají skutečnou sílu. Tenor Gerhard Siegel si jako Herodes libuje v odporné slizkosti, ale zachovává i jistou komičnost. Michelle DeYoung v oranžových šatech přináší do role Herodias sarkasmus a cynismus, zatímco Piotr Buszewski jako Narraboth ukazuje bolestné zklamání z nešťastné touhy. Všichni působí přesvědčivě, živě a v souladu s Guthovou vizí.
Hudební ředitel Metropolitní opery vede obří Straussův aparát s pečlivostí a citem pro barvu. Orchestr pod jeho vedením zní jako psychologická mapa: někdy jemná a detailní (trylek fléten, melancholický klarinet), jindy démonicky eruptivní. Kritici se rozcházejí v hodnocení jeho výkonu: pro některé příliš předvídatelný a bez dramatičnosti, pro jiné rafinovaný a přirozeně plynoucí. Občas sice zastiňuje pěvce (zejména v nižších polohách van den Heever), ale celkový obraz je koherentní a emocionálně účinný.
Nová Salome v Met je temná, terapeutická, provokativní — ale i roztříštěná a místy příliš ambiciózní. Guth nabízí ne "příběh o chtíči", ale studii traumatu. Možná nedá odpovědi, ale rozhodně klade otázky. Je to Salome pro dobu post-MeToo, pro generaci, která hledá v operních archetypech hlubší významy než jen zpěv a tanec. Pokud vás láká "Straussova princezna s duší rozbité panenky", nenechte si ji ujít.
Zhlédnutí v kině nenahradí fyzický šok živého představení, ale v případě této Salome – která si stejně hraje s přeludy, vzpomínkami a sny – možná funguje promítací plátno lépe než divadelní prkna.
Když si Richard Strauss vybral zvrácený příběh biblické princezny Salome a prohnal ho dekadentním sítem Oscara Wildea, vytvořil dílo, které šokovalo už v roce 1905. Nová inscenace Metropolitní opery v New Yorku, která se nyní díky přenosům dostane i do českých kin, ukazuje, že i po více než sto letech může být "Salome" děsivá, fascinující — a...
Dovedete si představit divadelní představení, které se odehrává během pouhých čtyř minut – od 8:51 do 8:55 – neustále dokola a přitom pokaždé jinak? S tímto nápadem přichází inscenace 100 songů, která na scéně představí dvacet sedm postav, ztvárněných patnácti herci. Každá postava má svůj příběh, svůj úhel pohledu, svůj song, své místo ve vlaku...
Nedávná inscenace Bizetovy opery Carmen v Royal Opera House, režírovaná Damiano Michielettem, vyvolala rozmanité reakce mezi kritiky. Zde je komplexní shrnutí recenzí, zdůrazňující hlavní témata, výkony a rozpory, které recenzenti zaznamenali.
Macbeth🏴 – temná, místy až hororová opera. 💪Boj, boj o moc, 🔪vraždy a 🩸krev. Hodně krve. Žádná love story. Chybí love❤️🩹, ale příběh stojí za to.
Zhlédl jsem předpremiéru Mefista v Národním divadle, netradičně ve Státní opeře. Na papíře zní činohra v opeře jako správný nápad, zejména vzhledem k německé historii budovy a celkem jasné lince k uvedené hře. Z pohledu diváckého zážitku si už tak jistý nejsem.
Nová produkce opery "Carmen" v Metropolitní opeře, režírovaná Carrie Cracknellovou, představuje inovativní interpretaci klasického díla Bizeta, která je však přijímána s rozporuplnými ohlasy. Hlavním tahákem večera je bezesporu výkon mezzosopranistky Aigul Akhmetshinové v titulní roli Carmen. Zachary Woolfe z The New York Times oceňuje její...
